Tenhle koncert vlastně vznikl díky shodě několika zajímavých okolností a kdybych se měl rozepisovat o tom, jak to celé vzniklo, byl by to dosti dlouhý příběh...Někdy se to zkrátka tak hezky „semele“, jako v tomto případě, kdy nabídka na společný dvojkoncert padla na kulturně „úrodnou“ půdu města Frýdlatn u Liberce, které se rozhodlo, k naší velké radosti, tento koncert upořádat. Pro nás v MONOKLU byl tento koncert svátkem. Těšili jsme se na hudební spolupráci s Pavlínou, Adélou a Šany, těšili jsme se na frýdlantské diváky a přirozeně – hořeli jsme napětím a zvědavostí, zda se divákům takto vyprodukovaný dvojkoncert – bude líbit.


2014 Jisova01Do Frýdlantu jsme jako prvního vyslali Charlieho, který koncert zvučil. Měli jsme s ním skvělou zkušenost z letošního hraní na Holanském pulci, kde nás také zvučil, a tak slovo dalo slovo... Charlie, když jsme do Frýdlantu v cca 17.00 hodin dorazili – měl již postaveno, a tak se na nic nečekalo a pustili jsme se rovnou do zvukovky. Pavlína s Adélkou a Šany už byly také na místě, takže vlastně nebyl žádný stres. Naopak, veškeré přípravy se nesly v duchu naprosté pohody. V klidu jsme se nazvučili, stačili jsme si dát ještě před koncertem pivko, kafe a nejednou bylo čtvrt na sedm a začali se scházet první diváci. Kinosál ve Frýdlantu je po rekonstrukci. Má výbornou akustiku, pohodlné sedačky a je celý modrý. Modrý sál pro modrou muziku – to bylo první, co mne napadlo, když jsme ten sál prvně s klukama viděli... Sálem zní potlesk asi tak 200 diváků a na scénu vchází první dáma českého folku – Pavlína Jíšová a spolu s ní Adéla a Šany. Předvedly krásný hodinový recitál, ve kterém zpívaly dohromady, ale i každá zvlášť.... Přirozeně přidávaly a v úplném závěru – těsně před přestávkou - Pavlína zazpívala „na hubu“ bez mikrofonu, jednu rozšafně-veselou písničku, kterou diváky poslala vstříc přestávce ve veselé náladě...


2014 Jisova02Je 20.30 hodin a za potlesku diváků vcházíme na jeviště. Světla nám sice dovolí vidět max. tak do třetí řady, ale hned po první skladbě cítíme, že tam ti výborní diváci jsou i v ostatních řadách, dokonce i na balkoně... Myslím, že by bylo nefér, kdybychom řekli, že jsme byli od první písničky naprosto uvolnění, tak jako umíme být na festivalech. Tohle bylo něco jiného a cítil jsem, že nás z počátku trochu svazuje tréma. Možná i proto, že jsme poněkud víc přestavěli náš repertoár... Nevím, jestli tu naši drobnou trému diváci poznali, ale brzy opadla, a pak už jsme si koncert opravdu užívali. Blížilo se finále... Loučíme se. Kurňa - zase to tak rychle uteklo.... Potlesk - Přidáváme... a zase si vychutnáváme potlesk úžasných diváků... Z pódia jim děkuji, a protože v týdnu, kdy jsme tento koncert hráli, by Pavel Bobek oslavil své sedmasedmdesáté narozeniny – vzpomínám na něj a na náš společný dvojkoncert v roce 2012.... Rozehrávám kytaru, na podium vchází Pavlína, Adélka a Šany a za potlesku diváků spouštíme jeden z Pavlova největších hitů – Veď mne dál ,cesto má... Mám husí kůži... Poslední refrén – bouřlivý potlesk, loučení, děkovačka a konec.... Bylo to emočně silné a mám chuť si dát sklukama a Mílou Ferlesem, který nám koncert pomohl připravit - alespoň 2 panáky, ale nejde to. Čeká nás ještě cesta za volantem domů... Pavlína s děvčaty to má lepší – zůstávají spát a to jim fakt závidím...Druhý den dopoledne (pátek) – telefon. Volá Pavlína. Snad nebyl nějaký průšvih, běží mi hlavou...“Zvednu sluchátko“ a na druhým konci dobře naladěná Pavča: „Ahoj Honzíku, bylo to super.“ A povídá a vypráví a povídá...Je to k neuvěření, co ona ještě po koncertě v tom Frýdlantu stihla zažít... Nahlas se směju.

Nakonec se domlouváme, že si to zase někdy zopákneme.... Už teď se těším....